Milí farníci,
Není vyloučeno, že s vámi dlouho nebudu a rád bych napravil malý dluh a něco vám sdělil z mého života, protože toho moc o mně nevíte. Promiňte, raději poslouchám jiné, než bych mluvil o sobě, ale vnímám, že už bych něco říct měl. Nebude to životopis, jaký byste čekali, spíše povídání z běhu mého života. Má vás to také pobavit.
Jako dvojčata jsme se s bratrem Petrem vylíhli ve Valtické porodnici 24. 2. 1965, on kolem 14,20 a já okolo 14,40 hodin. Ale kdybyste uvažovali o tom, že ten první bývá schopnější, měl bych vás vyvést z omylu. V okamžiku porodu je boj o přežití a kdo zůstává v bezpečí, vyhrává. Vítěz je pak nemile překvapen, že mu to nepomohlo a musí také ven…
Druhé trauma jsme prožívali v jeslích, kam nás rodiče museli vozit od jednoho roku, aby se uživili. Zážitky tam byly pro tak malé děti na tolik děsivé, že mám nadosmrti v paměti uloženy zrakové, sluchové, čichové a chuťové vzpomínky z té doby. Mateřská školka byla také nepříjemná, ale těm jeslím se nic než peklo nevyrovnalo, už i proto, že jste byli vydáni na pospas nerudným osobám, bez přítomnosti kohokoliv, kdo by vás ochránil.
Od malička s námi vyrůstal tátův pes – na půl vlčák, na půl kolie, ale nikdy jsem nepoznal chytřejší zvíře. Přijal nás do smečky, a když nás mamka nechala s ním před obchodem, nikdo se k nám nesměl přiblížit, a protože jsme se poprali v tom dvojitém kočáru, než se matka vrátila, našla nás řvoucí a visící na řemenech, každého na opačné straně kočárku, a psa jak olizuje naše osoplené tváře. Pes to byl ale mlsný a nenáviděl chleba. Pokud jsme mu ovšem suchou kůrku dali my, slzel, ale sežral ji. Jednou mu bratr hodil aport ze silničního mostu do řeky a on pro něj skočil. Jeden člověk ho po nás chtěl a táta mu ho nechtěl dát, tak ho shodil do žumpy. Táta ho tajně musel pohřbít na dvoře pod ořechem.
Dětství jsme trávili v Popicích a prázdniny v Pouzdřanech u prarodičů. Šťastné dětství jsme trávili ve stozích slámy, prolézáním křovin, koštováním právě nadojeného mléka v blízkém kravíně, nebo burčáku či mladého vína s tátou ve sklepě. Měli jsme ale na svědomí i velmi nebezpečné hry. Divím se, že jsme to přežili bez úhony. Často jsme museli před spaním obírat kudlačky a svízel z tepláků a za pozdní příchod jsme jednou dostali velkou vařečkou na vyvařování prádla. Rodiče byli zaneprázdnění, ale nic nám s bratrem nechybělo. Dědeček nás často brával na dlouhé vycházky do lesa a na Pouzdřanské Kolby – přírodní rezervace. Byl řídící školy a přírodovědec a okamžitě nám jmenoval názvy všech zvířat, ptactva a rostlin, které jsme míjeli a díky tomu jsme si jich řadu ještě dodnes zapamatovali. Pamatuji si místo, kde jsou v pravěkém písku až dodnes pochovány kostry dávných ještěrů a děda jich měl mnoho uskladněných ve školním kabinetu.
Na ZDŠ jsme ještě dostávali smyčcem po hlavě nebo jsme klečeli v koutě na polínkách, kterými se ve třídě zatápělo ve velkých kamnech na koks. Spolužáci nás často podezřívali, že se při zkouškách občas vyměňujeme, ale musím vás zklamat. Od malička jsme byli čestní a nikdy jsme na takové věci neměli žaludek. Jen žárlili, že máme tu možnost.
Na druhém stupni ZDŠ už jsme dorůstali jen s matkou, její sestrou a prarodiči, protože otec pro malý výdělek emigroval do Švýcarska. Byl zubní laborant. Matka jako učitelka měla také velmi malý plat a kvůli tomu ještě tehdy začala studovat dálkově VŠ. Mnoho si kvůli tomu vytrpěla, protože kolegové včetně ředitelů měli většinou SŠ a dělali všechno pro to, aby tu školu nedodělala, dokonce intrikovali na její vyhození a málem se jim to podařilo, protože jediná mezi nimi nebyla v KSČ. Dnes se divím, jak mohli být ti lidé tak bezcitní; chtěli dosáhnout zničení samoživitelky a její děti umístit do dětského domova. Psali inspektorům na matku hanlivé dopisy a špatné posudky. Když přijeli inspektoři matku vizitovat, nikdy nebyla předem informována jako jiní kolegové, ale nečekaně vtrhli do hodiny. Vždycky to ale dopadlo stejně. Inspektoři jeden po druhém ji chválili za kvalitní výuku a vyvraceli fakty z jejích hodin nepravdivá nařčení ředitele, dokonce jeden z nich prohlásil, že by mohla na okrese předvádět vzorovou výuku. Ředitelství se neštítilo ani pomlouvat ji u profesorů na VŠ, kde dálkově studovala, aby ji vyhodili. Neúspěšně. Byl to zástupce ředitele, který se jí před smrtí za to nepřímo omlouval. Uvádím to pro to, aby neměl někdo dojem, že jsme si v dětství užívali. Nemilost k matce učitelce měla dopad také na tendenční hodnocení i chování k jejím dětem ze strany učitelů. Spolužáci měli zase problém s tím, že nám matka určitě nadržuje. Učila nás jen z hudební a výtvarné výchovy. Aby se nám nemstili, matka nám ze zpěvu dávala dvojku, ač jsme zpívali ve sborech, ale neúčinkovalo to. Něco podobného prožívají také děti protestantských duchovních. Říkají tomu „PK“ (Pí-Key syndrom).
Po absolvování Gymnázia v Břeclavi jsem měl jít na pedagogickou fakultu v Brně, kam jsem nebyl přijat pro nečistý kádrový profil. Syn emigranta byl živel, který nesměl učit. Chtěl jsem to zkusit za rok znovu, tak jsem šel učit na ZDŠ, ale po roce mi bylo jasné, že je to marné. Proto jsem se rozhodl absolvovat vojenskou základní službu, kterou by nebylo moudré odkládat a pak se uvidí, co dál.
V r. 1985 jsem byl odvelen do Loun, kde byla 1. divize určená při válečné eskalaci do první linie pro přijatelné ztráty na životech. Byli tam politicky diskvalifikovaní muži, spolu s Romy a Maďary. Občas tam bylo vskutku nebezpečno, ale ku podivu mi to dalo hodně do života. Psychicky i zdravotně jsem byl velmi zocelen a poznal jsem tváří v tvář všechny lidské povahy od plus do minus. Po dvouleté vojně jsem absolvoval ještě dvoje manévry jako záložák. Nastoupil jsem jako obsluha počítačů do výpočetního střediska v Brně a nastoupil na VŠE v Praze dálkově. Tam jsem byl přijat bez problémů ke studiu oboru Automatizované systémy řízení. STB tam na mně nedosáhla.
Nechtěli nás ani pustit na návštěvu otce v zahraničí, ale po čase jen po jednom v domnění, že tam jeden z nás zůstane a budou moci vyhodit z práce všechny výše postavené příbuzné. Ani to jim nevyšlo, protože jsme tam nehodlali zůstat, jak si donašeči o nás nalhávali.
Na VŠE v Praze jsem dodělal jen 1. semestr, neboť jsem konvertoval, stal se katolíkem a utekl do kláštera Kapucínů. Od té chvíle mne zajímal jen Bůh a všechno s ním spojené.
Byl jsem v kandidatuře ve Fulneku u provinciála P. Jiřího Víchy od 1. 3. 1990.
Po prázdninách mne poslali do Újezdu u Uničova, kde po 40 let přetržené kontinuitě opět s námi začal 1. noviciát se sedmi novici. Po roce mne poslali studovat teologii.
Když jsem měl v Olomouci skládat věčné sliby, uvědomil jsem si, že jsem se stihl jen uvést do základů víry, ale doživotní slib toho charismatu mne nekonečně přesahuje. Jenže kdybych nesložil věčné sliby, nemohl bych být vysvěcen na řeholního kněze, ač jsem se právě a jen na to nesmírně těšil. Usoudil jsem, že bude pro mne nejlepší přerušit pobyt v klášteře a požádat diecézního biskupa o kněžské svěcení. Otec arcibiskup Jan Graubner mne poslal rok pracovat, abych mu po roce řekl, zda můj úmysl dosud trvá.
Zaměstnal mne pan Josef Vlček v Matici Cyrilometodějské v Olomouci jako svého osobního pomocného „cenzora“ v redakci Světla a knižního vydavatelství, kde jsem měl přístup rovněž k úžasným Božím dílům a velmi mě to obohatilo. Po roce jsem nastoupil do olomouckého kněžského semináře, jako bohoslovec za Olomouckou arcidiecézi. Řádu kapucínů jsem ale navždy vděčný za moji formaci jako duchovního, Pánova služebníka, bez které si vůbec nedokážu představit své povolání ke kněžství.
V roce 1997 jsem byl vysvěcen na jáhna a rok působil v Zábřehu na Moravě. V roce 1998 jsem byl vysvěcen na kněze a byl přemístěn na kaplanské místo do Uherského Brodu se službou také v Prakšicích a Pašovicích. Po dvou letech v roce 2000 jsem dostal první místo faráře v Březové nad Svitavou s Brněncem a Moravskou Chrastovou a exkurendy Radiměř a Horní Hynčina. Tato pohraniční oblast byla náročná na opravy budov s téměř nulovými místními prostředky. Shánělo se všude možně až do vyčerpání všech možností a opravily se tam budovy za 5 milionů Kč, ale i na úkor mého zdraví.
Po šesti letech jsem se stal farářem v Rokytnici u Přerova s exkurendy Citov s Císařovem a Brodek u Přerova. Přebral jsem farnost zadluženou, ale po 10 letech, když jsem odešel po mnohých opravách ve všech farnostech, vše jsem předal nástupci v dobré kondici.
V roce 2016 jsem byl přeložen do farnosti Brodek u Prostějova s exkurendy Otaslavice a Želeč u Prostějova. Farnost Brodek byla zadlužená, vlastní zdroje na opravy malé a dva mladí kněží nabídku působit zde odmítli. Snažím se neodmítat, co mi Pán nabízí. Pomyslel jsem si: „to je ale dneska mládež“ a nabídku jsem přijal. Tím se vysvětluje, proč jsem tu. No, a podívejte; oprava fary dotovaná arcibiskupstvím při mém příchodu byla první vlaštovkou oprav. Byl jsem velmi mile přivítán ochotnými farníky, kteří mi bleskově adaptovali bydlení, zač jim jsem velmi vděčný. Následovaly staré elektrorozvody, oprava kanalizace v havarijním stavu v přízemí, současně se opravila koupelna v přízemí i s kuchyní. Vyřešili jsme desítky-let starý problém kálení holubů kolem kostela, zvláště před vchodem, pomocí trnových zábran na vikýřích. Opravili jsme havarijní stav okapů a přilehlého zdiva kolem celého kostela a vzápětí také kolem celé budovy fary. Nakonec se podařilo prodat budovu Orlovny, která už byla těžkou finanční zátěží pro farnost a brzy by ji položila na lopatky. Kousek po kousku už se tady udělalo mnoho práce. Za pět let je toho opravdu hodně a z pohledu finančního status quo úplný zázrak. Mám radost z toho, že místní věřící jsou se svými zaběhanými aktivitami zcela samostatní a automatičtí. To je vzácné. Tolik aktivit nemá mnoho farností. Dokonce v Otaslavicích si na svá bedra vzal dobrovolně opravy kostela také jeden dobrý muž, který už pod tíhou toho břemene umdlévá. V Želči zase pan varhaník organizuje a vede odbornou opravu varhan. Brodek už má něco našetřeno na spoluúčast pro dotaci na opravu fasády kostela, která se má brzy řešit. Bohužel, právě nyní pozastavují firmy zakázky pro současný vývoj.
Všude, kam mne Bůh poslal, jsem vnímal velký Boží dar ve svěřených duších. Stejně tak mám nyní radost z vás. Děkuji Pánu a modlím za Vás a děkuji vám, že se za mne také modlíte. Přeji si, aby s námi byl jednou Bůh spokojen.
P. Pavel Šíra
V Brodku u Prostějova, dne 13. 3. 2022