Příběh z vojny faráře Pavla Šíry

Rád bych povyprávěl svůj příběh z výkonu mé dvouleté vojenské základní služby od října 1985 do září 1987 v Lounech, který by se dal zařadit do kategorie hororových. Možná, že současnou mládež by mohlo zaujmout něco, co už dnes nikoho nemůže potkat, neboť vojna jak jsem ji já mohl zažít, už neexistuje.

Velmi rád jsem chodil do strážní služby, protože jsem tam měl klid a nebyla možnost jakéhokoliv rušení, nebo požadavků od velitelů ani mužstva. Člověk byl 24 hodin sám se svými myšlenkami, kromě střídání stráží. Do stráží se chodilo hlídat vozový park záložní techniky, věznici (v areálu kasáren) a muniční sklad v asi 15 km vzdáleném objektu za vesnicí Chlumčany mezi poli a lesem. Právě v tom muničáku jsem konal stráž nejraději, neboť nás tam velitelé nemohli překvapit. Už z velké dálky bylo vidět, zda jede kontrola.

A právě tady se můj příběh odehrál. Vypadalo to tam navíc velice romanticky. Celý objekt byl zarostlý stromy a křovinami a z obou stran oplocený koridor pro pochůzku stráže byl obehnán kolem toho všeho, včetně strážního domku. Prostě, krásné přírodní prostředí.

Do stráže bylo určeno šest mužů, kteří se po dvojicích střídali vždy po dvou hodinách ve třech fázích služby. Takže po celou dobu vždy dva bděli ve strážní budově v pohotovosti, dva spali na dřevěných pryčnách, rsp. pokoušeli se vyspat, jak vydatně to jen šlo (za jednu noc celkem třikrát po dvou hodinách, po intervalu čtyř hodin) a dva strážili objekt venku ve svých koridorech. Do těch koridorů strážné zamykali ti bdící, kam je doprovázeli, aby sami nemohli opustit koridor před stanovenou dobou. Mimochodem, v těchto spících službách jsem se naučil rychle usnout. Vypnout mozek. Od té doby mohu usnout hned, kdykoliv, kdekoliv a na čemkoliv. Bohužel nad tím stárnutím ztrácím kontrolu. J

Tento příběh se stal na přelomu léta a podzimu v roce 1986, kdy už byla pole kolem zoraná, ale slunce ještě dokázalo přes den za bezvětří velmi hezky hřát a v těch koridorech byla velmi hustá dlouhá suchá tráva, ve které se velmi příjemně polehávalo, ač to bylo zakázané. No, dělali to všichni, protože nebylo živého, kdo by to viděl.

Právě i z důvodu naprosté osamocenosti, kdy můžete jedině střílet ostrými ze samopalu po případném narušiteli objektu, a to ještě až po třech výzvách (Stůj! – Stůj, kdo tam! – Stůj nebo střelím!) a buď se stihnete ubránit, nebo ne, ale jste v tom sám až po uši, tak v té samotě bylo to, co se stalo v tu noc nejhorším hororem, který jsem v životě zažil.

Bylo před druhou hodinou po půlnoci, kdy se někde poblíž na zoraném poli nečekaně ozval děsivý zvuk, který přesahoval moji jednadvacetiletou zkušenost i představy a který by mě vyděsil i v hororovém filmu, ne tak o samotě po půlnoci. Popsal bych to jako kombinaci strašně hrozivého řevu, chrčení, jekot a také to obsahovalo strach i výhružku. Jako byste nezabíjeli prase, ale nějakou obludu. Bylo to agresivní a podrážděné. Velice jsem ztuhl, oči se mi rozšířily, abych viděl v měsíčním světle, co se na mně a odkud vyřítí a takto jsem nehnutě a napjatý stál se samopalem v okamžité pohotovosti a byl jsem si jist, že nebudu na zvíře křičet ani jednu výzvu, ale okamžitě do něj vyprázdním celý

zásobník. V okamžiku jsem odjistil zbraň, bleskově přepnul z dávek jednotlivých ran na řetězovou palbu a proti předpisu hned natáhl náboj do komory. V této palebné pozici jsem stál nehnutě, bez vánku, v hrobovém tichu za svitu měsíce asi tři minuty, po kterých jsem si začal pomalu uvědomovat, že jsem nad sebou právě zaslechl sotva znatelné jemné zašustění, spíše svist. Pomalinku jsem začal zvedat hlavu a oči klopit nad sebe, ale to, co jsem viděl mně tak vyděsilo, že by se krve ve mně nedořezal. Asi dva a půl metru nad hlavou, absolutně nehybně nade mnou viselo něco tak obrovského, co jsem nikdy neviděl a asi si mě to měřilo, jestli mě dokáže odnést nebo aspoň zabít. Možná, že dnes by si to na mně netrouflo, ale tehdy jsem měl jen 80 kg. Mělo to rozpětí křídel více než tři metry, protože to bylo mnohem širší, než bych já sám dokázal ruce roztáhnout. Je možné, že právě toto zaútočilo na to zvíře, které mne prve vyděsilo svým řevem, ale ubránilo se. Mohl jsem být pro tu bestii náhradním menu. Vůbec dodnes nedokážu identifikovat, co to mohlo být. Každopádně, když jsem to uviděl, sebeobranným reflexem jsem nad hlavu namířil samopal a v obličeji jsem jen ucítil závan vzduchu, jak to vyrazilo zpět za má záda do lesa, odkud se to zřejmě nade mnou vynořilo. V tu chvíli člověk neuvažuje. Později mne napadlo, že jsem byl před tím možná chráněn z obou stran oploceným koridorem dva metry vysokého pletiva, protože kdyby to zvíře spadlo dovnitř ke mně, těžko by rozepjalo křídla. Nemohlo by odlétnout a bylo by v pasti, neboť koridor byl široký jen asi 150 cm maximálně. Zvíře mělo zřejmě jedinou možnost, uchopit mě drápy za hlavu a vytáhnout ven z koridoru. To by pak asi bylo vážně po mně, avšak já se svou výškou 180 cm jsem měl hlavu ještě 20 cm pod vrcholem oplocení, což mne mohlo také zachránit před uchopením za hlavu, neboť by si jistě ten pták musel poranit křídla o ostré vršky těch plotů. Byl jsem šťastný, že mi končí služba a počítal u branky každou minutu, kdy budu moci jít k odpočinku na pryčnu, ale ty dvě hodiny jsem pak nespal.

Pokud by nějakého odborníka ornitologa napadlo, že tuší, co za velkého dravého ptáka to mohlo být a jaký scénář mohl připadat v úvahu, rád bych se něco nového o tom dověděl.

P. Pavel Šíra

Moje setkání s vojáky sovětské armády.

Jak už víte, chodíval jsem do stráží, ale to nebylo všechno. Jako člen raketometné čety, v níž jsem sloužil v pozici průzkumníka, jsem byl spolu s dalšími vojáky z čet spojařů, řidičů a techniků, s nimiž jsme tvořili tzv. samostatné jednotky při 2. motostřeleckém praporu, často posílán do zajišťovacích stráží na ostré střelby, s vysílačkou za pasem, jak okolo střelnice, tak i na celodenní ostrá vojenská cvičení na cvičišti. Vůbec tam nebyla nuda.

Když se tankisté učili ovládat tanky a střílet z nich, rozváželi nás s vysílačkami zajišťovat celou trasu tankodromu asi 15 km dlouhou. Z BéVéPéčka nás odsypávali na jednotlivá stanoviště. Zůstal jsem sám na holé pláni, kde kilometry nebyl strom a nic na zátop.

Hned po umístění jsme vždy hledali něco na ohniště, abychom si mohli ohřát čaj a jídlo. Každých 50 m od sebe ležela břevna kolem 30cm v průměru, která kdysi sloužila na označení trasy pro tanky, ale neměl jsem nic, čím bych je rozdrtil. Napadlo mě, že tankový pás to přece musí rozdrtit… Jedno břevno jsem odtáhl do dráhy a čekal na tank. Za chvíli přijížděl první a velitel tanku se dívá se z dálky, co to má znamenat. Zamával jsem na něj gesto prosby, aby to přejel a rozšmelcoval. Usmál se, bylo mu jasné, o co jde a párkrát to přejeli a coufli. Zamávali jsme si a tank jel dál. Měl jsem dost suchého dřeva na pořádný oheň až do večera. Celý den jsem v teple myslel na dědečka, který zemřel před necelým rokem a moc jsem si přál, aby bylo nebe, abych se prarodiči mohl opět na vždy setkat.

Jindy nás postavili kolem palebné dráhy střelnice; já vlevo a slovenský Rom Miro Tarkay vpravo. V polovině služby začal Miro hrozně vyděšeně křičet do vysílačky, přičemž jeho každé druhé slovo se nedá zveřejnit, že jsem si myslel, že ho zasáhla odražená kulka. Volám na něho: „Miro, čo sa robí! Čo reveš!?“ A on: „Ja som na strome, ty ….“ Říkám: „Prečo?! Čo robíš na strome!?“ On: „Tu je diviak ty ….! Diviak podo mnou!“ Sice se mu pak smála celá kasárna, že dvě hodiny musel čekat na stromě, až odejde divoké prase, kterému se moc nechtělo odcházet, protože dole nechal proviant a to prase to dolovalo z obalů a vrtalo kolem, jestli tam ještě něco nenajde.

Ale musím říct, že já jsem se mu nesmál a později jsem prožil podobnou situaci. Musel jsem procházet lesem na svoji pozici, kolem stáda asi 40 divokých prasat, která vrtala rypáky ve sněhu ve vzdálenosti 80 m ode mne. Vůbec mi nebylo do smíchu. Necítila mě a byl jsem rád, že jsem šel od nich po větru a prasata byla tak zanícená do hledání bukvic, že ani nezvedla hlavu od země. Ještěže jsem tehdy nevěděl, že i domácí prasata mohou člověka sežrat na ultimo… Ten den 24. 1. 1987 se vdávala moje sestřenka Danuška a mně nepustili na svatbu. Mrzlo – 20°C a já jsem musel přešlapovat a podupávat na pasece u lesa, abych nezmrzl, od 8 ráno do 16 hod. V zemi jsem probudil myš, která vylezla z díry a chtěla přeběhnout do druhé, asi tam měla spižírnu, ale nedoběhla. Zpomalovala, až ztuhla za běhu.

V druhém roce služby jsme se museli zúčastnit ostrých manévrů celé západní divize, a protože můj bratr Petr v pozici miřiče už byl půl roku v civilu (rok jsme sloužili spolu v téže četě), tak místo něho postavili k zaměřovači raketometu jeho bratra, neboť měli za to, že mně to naučil. Jelikož jsem k tomu nebyl školen, tak první raketa přestřelila kopec a letěla na Karlovy Vary (bylo to na Doupově) a druhá se aspoň trefila do kopce poblíž toho fiktivního cíle.

Konečně se dostávám k setkání s ruskou armádou. Když na tyto manévry nacvičoval náš motostřelecký pluk ostrý útok, na cíle se střílelo ostrou municí a nás poslali hlídat kolem prostoru cvičiště s vysílačkami. Mne poslali hlídat k bunkru, z kterého Rusáci obsluhovali terče. Ze samopalu se střílelo na „žiletky“ (imitace vojáků v zákopu), z kulometu na vozidla v jízdě a z děla na jedoucí tanky. Sledoval jsem útok. Poslední, co jsem viděl, byl výjev, jak nějaký kulometčík si naříkal našemu npor. Jano Falťanovi, že ten jeho kulomet nefunguje. Velitel praporu na něj zařval: „Čože? Nefunguje? Daj to sem a postav sa tam!“ V tu chvíli kolem mne zasvištěly kulky a kreslily do zdi bunkru za mnou. Padl jsem k zemi a za sebou jsem slyšel Rusa na mně volat z bunkru: „Pajdi sa mnoj!“ V uctivém klanění jsem za ním rychle běžel a zmizel v bunkru. Asi po 15 metrech chodbou jsme přišli do největší prostorné místnosti, kde v jejím středu byla nahromaděná metr vysoká hromada starých kovových pérovin z gaučů a křesel o průměru asi dva metry a ze dvou protilehlých stran na to byly napojeny elektrické kabely s 380 V, kterými se napájely terče. Hromada kovu žhnula světle červeným světlem a osvěcovala celou místnost. Vypadalo to tam jako v pekle a ruští vojáci, pohybující se tam pouze v trenýrkách, vypadali jako rudí ďáblové. Bylo jich tam asi sedm a vypadalo to, že jsou tam pospolu vojáci i se svými veliteli. Bylo tam tak strašné vedro, že po deseti minutách jsem musel ven. Neměl jsem odvahu se svléknout, protože kdyby mne narychlo odvolali nebo přišla kontrola, dostal bych 2 měsíce na tvrdo. No fakt byl, že v trenkách by mně nikdo od nich nerozlišil, byl bych stejně červený jako všichni kolem. Jedině podle trenýrek, protože je měli mnohem větší s lampasy. (Velmi mě překvapilo, že do holínek si kolem nohou omotávali onuce, jako naše armáda v 1. světové válce. Děda je měl ještě doma na památku. Ponožky Ruská armáda asi nepoužívala do boje ještě ani v 80. letech.) Rusové tam konali jen technické služby a nic jim nehrozilo. Na ohnivé kouli si ohřívali jídlo a čaj. Já byl ve službě a tak jsem se opět postavil na původní místo, neboť jsem nechtěl nic riskovat. Do civilu jsem stříhal už jen půl metru. Za chvíli vidím, jak jede gazik po cestě, zastaví se a slyším z dálky „puf“ a ve výšce se rozsvítila světlice na padáčku „rozka“ a za chvíli zase puf a rozka nikde… Koukám, kde se rozsvítí, až najednou slyším padat něco v rotaci: „fu-fu-fu-fu-fu-fu!“ pár metrů ode mne dopadla ta světlice syčící a nesvítící. Nevěděl jsem, jestli to bouchne nebo pšoukne a tak jsem zase vběhl do toho bunkru za Rusákama. Chechtali se mi a nabídli mi svůj čaj. Pak jsem si sedl u východu na přepravku a čekal na odvoz, sem tam se ohřívaje u Ruských kamarádů; aspoň se chovali přátelsky.

Když jsem byl v záloze na cvičení, jeli jsme na Libavu ani nevím proč nebo pro co, ale tehdy tam byla základna Ruské armády a češtinu jste tam neslyšeli. Čekal jsem na velitele, až si vyřídí, co potřebuje, a prohlížel jsem si ruský tank. Tu se zvedl poklop a vystrčil hlavu Rus s koženou helmou jak Janek z filmu „Čtyři tankisté a pes.“ Mávl na mně, jestli se chci projet. No jasně že jo. Kdo by nechtěl… Sám zmizel uvnitř a mně navigoval, ať se posadím na pancíř a držím se poklopu. A pak se rozjel. Asi tušíte, že se chtěli všichni uvnitř pořádně pobavit. Rozjeli to nejmíň rychlost 80 km/h a skákali se mnou nahoru a dolu přes všechny okopy a zákopy. Měl jsem co dělat, abych se udržel, nejen za skákání a prudkých zatáček, ale ten poklop ani nebyl zaaretován a já ho musel od sebe odtlačovat, aby mne nerozdrtil. Byla to doslova jízda smrti, ale byl to zážitek. Za 5 minut se se mnou vrátili k východu a ptali se: „Nrávilos éto tibě?“ Říkám „Baľšo! Spasibo! Da svidánija!“ No, nebylo to moc upřímné.